Vrtochy uplynulé zimy se podepsaly na i tak nedobré situaci v pěstování domácího česneku. Kromě šťastlivců, kterým vyrostlo téměř všechno nebo aspoň většina z toho, co na podzim vysadili, je celkový výsledek žalostný a návrat do výchozího stavu potrvá několik let. Při nedostatku kvalitní sadby bude velkým nebezpečím snaha zahrádkářů vysadit všechno možné a hlavně nemožné, tedy konzumní česnek pochybného původu a kvality s tím, že z toho snad něco vyroste a bude to lepší než „loňská chemická čína“. Řada pěstitelů má zájem o množení česneku pacibulkami. Protože je to pro člověka vlastnícího aspoň nějaký kvalitní sadbový paličák jediný bezpečný způsob zvýšení množícího koeficientu a protože sám množím pacibulkami už více let, rozhodl jsem se napsat tento článek. Hned na začátku zdůrazňuji, že pracuji jen s jedním česnekem, a proto nemůžu poskytnout přehled problematiky v celé její šíři. Přesto doufám, že moje zkušenosti mohou zahrádkáře vlastnící vhodný česnek inspirovat. Původní odrůdu toho svého si sice už nepamatuji, ale z vlastností a doby pěstování usuzuji, že jde o některý klon Allium sativum ssp. longicuspis. Tyto klony u nás byly a stále jsou pod souhrnými názvy Rusák, Ruský paličák nebo Ruský modrý paličák dost rozšířené, považované za velmi kvalitní, dlouhodobě osvědčené a i při jen stroužkovém množení odolné různým nástrahám. (Minulá zima však s nimi taky pěkně „zatřepala“.)

Začátečníkům připomenu, že ani pacibulky nejsou česnekovými semeny, ale přeměněnými pupeny, stejně jako stroužky, takže jejich vysazování je taky vegetativním množením, kdy z části rostliny vyroste celá nová. (Viz brambory, jahodové odnože, „hřížené“ větvičky rybízu a podobně). K jejich získání ponecháme nehlávkované rostliny v zemi až do plného vyzrání palic a sklízíme je těsně předtím, než z nich začnou pacibulky samy vypadávat. Ty pak do výsadby uchováváme na suchém místě (o teplotě viz poznámka dále) a průběžně je kontrolujeme. Kdybychom zjistili napadení vlnovníkem česnekovým („vyšeptanost“), museli bychom postižené vyřadit a zdravé pro jistotu cca dvě hodiny namořit v Sulce. Mně se to ale za celou dobu pěstování ještě nestalo.

V knížkách a článcích zpravidla (a aniž bychom z toho byli moc moudří) čteme: „Pacibulky vysazujeme podle místních zkušeností na podzim nebo na jaře. Z vysazených na podzim vyroste nevyrovnaná směs různě velkých kuliček a sdružených cibulí, menších než ze stroužků. Kuličky představují vhodnou sadbu, zatímco dělené cibule se k dalšímu množení nehodí. Z jarní výsadby sklidíme většinou jen kuličky.“ Potud citace. Jak to tedy vlastně doopravdy je?

Víc než na „místních zkušenostech“ záleží na počtu (a tím pádem i velikosti) pacibulek, které česnek v palici tvoří. Může jich tam být i méně než 10 tvaru a velikosti kukuřičného zrna, ale taky až několik set drobných, připomínajících zrnko ječmene. S velkopacibulkovými paličáky, jak jsem řekl, nepracuji, mimo jiné z toho důvodu, že jsou z hlediska koeficientu množení nezajímavé. Možná právě pro ně platí, co se běžně píše. „Možná“ proto, že ze zásady nenávidím opisování čehokoli bez potvrzení vlastními zkušenostmi, neboli „dělání z deseti knih (článků) jedenáctý“ (a ze sebe chytrého).

S Rusákem (a dá se čekat, že i s jinými malopacibulkovými paličáky na A. s. longicuspis úzce vázanými) je tomu přesně naopak. Jejich pacibulky na podzim zásadně nesázíme. Kdybychom je dali do doporučovaných tří až čtyř centimetrů, tak nám jich (i v méně extrémních zimách, než byla ta minulá!) spousta vymrzne, a vsadíme-li je do „stroužkové“ hloubky cca 10 cm, budou zase zjara obtížně a zpožděně vzcházet a mnohé taky nevzejdou vůbec. V každém případě jim však už v červnu polehnou a zaschnou natě a sklidíme kuličky velikosti hrášku až malé třešinky (pokud nezaváháme a vůbec je najdeme). Kromě snad těch úplně nejmenších jsou sice použitelné a vhodné k dalšímu množení, ale jarní výsadba nám nabízí možnosti daleko zajímavější!

Začneme s ní co nejdřív, jak jen nám to rozmrzlá půda dovolí, což bývá nejčastěji od půlky února do konce března, čím spíš to jde, tím líp. Vybereme nejlepší z nich a sázíme je orientovaně, tak jak narostly v palici (to je ostřejší špičkou dolů a oblejším koncem s „ocáskem“ ze slupečky, případně zaschlé, už vyrašené nitky „natě“, nahoru). Řádky děláme až 50 cm široké, abychom se do záhonu pohodlně dostali, protože „mini“ rostlinky, po vzejití nerozeznatelné od příbuzného póru, pažitky nebo cibule ze semene, vyžadují zpočátku pečlivé ruční zbavování plevelů. Vzdálenost pacibulek v řádcích stačí asi poloviční než u stroužků, čili 5 – 7 cm, a hloubka výsadby 3 – 4 cm.

Pro pěstování se hodí spíš lehčí půda, kultivaci jílovité musíme věnovat větší péči. Hnojíme zásadně kompostem a před výsadbou jen přidáme trochu cereritu (nebo jiného hnojiva s obsahem vázané síry). Nepoužíváme čerstvý hnůj, močůvku, „slepičáky“ ani jiné „hnojící bomby“. Záhon taky nezakládáme ve stínu stromů nebo zdi. Zejména sdruženým cibulím by tam nemusela stačit vegetační doba a vyrostlo by zbytečně mnoho zakrnělých. (Můžeme však zkusit část pacibulek vysadit do „tak akorát“ polostínu a posunout sklizeň až do října. Získáme tak čerstvé cibule, které vyschnou v prosinci a vydrží ke konzumu až do nové sklizně – myslím červencové, ne této pozdní.) Kolem půlky června musíme v podmračeném dni bez deště a s teplotou maximálně 25 stupňů provést postřik fungicidem (Ortiva) proti listové rzi a kladosporiové skvrnitosti, který (při velkém výskytu plísní a houbových chorob v tu dobu) po dvou týdnech za stejných podmínek zopakujeme. Jinou chemickou ochranu, například proti houbomilce jako u porostu z podzimní výsadby stroužků a kuliček, neprovádíme (logicky proto, že bychom v době jejího náletu neměli co stříkat a později to nemá smysl). Pacibulkový porost je ale náročný na vodu. V sušším létě ho proto musíme důkladně zalévat a občas okopat a zbavit přehnaného zaplevelení.

O tom, co nám vyroste, rozhodne spousta faktorů, které se sice dají léty zkušeností poznávat, ale zatím ne kompletně podchytit tak, abychom mohli zvolenou modifikaci (různě velké kuličky či cibule dělené do stroužků) výhradně cíleně pěstovat. Je to asi jako s pravými hřiby. I když víme kdy a kde rostou, neumíme je po založení sadby podhoubí pěstovat jako třeba žampion dvojvýtrusý, hlívu ústřičnou nebo límcovku. Na rozdíl od hřibů se však u česneku můžeme cíli „statisticky“ přiblížit. Vyroste-li kulová nebo stroužková cibule, naprogramuje rostlina na počátku svého růstu, originální kuličky se během vegetace dodatečně do stroužků nerozdělují. Proto se v malém počtu vyskytnou i zakrnělé dělené cibule, kterým v jejich vývoji do normálního stavu něco zabránilo. Poznáme je podle toho, že jsou podélně natažené, při stisknutí zřetelně měkké (tvoří je v podstatě jen dužnaté slupky a suknice) a mají stonek silný jako vyvinuté cibule. Ty vyřazuji. Sdružené cibule mívají za zelena na stonku uzounké vnitřní lístky z prodloužených stroužkových slupek. Nasazují i květní stvol, který taky hned odlomíme („hlávkujeme“) - až na rostliny, jejichž pacibulky míníme užít k dalšímu množení. (Zajímavé výsledky slibuje využití plné vegetační doby lednovým výsevem těchto nádherných, sytě modrých pacibulek do půdy určité teploty ve skleníku či obdobném místě a následné pěstování pod bílou netkanou textilií po přesazení s velkým kořenovým balem na záhon. S těmito pokusy však teprve začínám, takže ještě nějakou dobu potrvá, než se budu moci o věrohodné poznatky podělit s případnými zahrádkářskými zájemci. Z evidentních důvodů to ale může být inspirace k pěstování spíš na malých záhonech.)

Doba sklizně je většinou od začátku srpna do půlky září, podle lokality a počasí. Vede nás k ní měknutí stonku v krčku a jeho lehnutí na zem, spojené se žloutnutím listů. Nejdříve takto končí vegetaci kuličky a teprve potom dělené cibule. Sklízíme postupně, ne všechno najednou! Po letech zkušeností poznáme, kterou rostlinu už lopatkou vyrýt a která potřebuje ještě růst. Vícestroužkové cibule, kterým „to sedlo“, svými až čtyřmi centimetry v porovnání s „ječmennými“ pacibulkami, z nichž od jara vyrostly, neznalému skoro vyrazí dech! Sklizený materiál sušíme obvyklým způsobem s jedním rozdílem: kořeny kuliček nestříháme a hlavně neodřezáváme, ale v dužnatém stavu je pár dní po sklizni mírným bočním tlakem bříška palce zároveň s otáčením kuličkou jako celek snadno odlomíme. Tím zamezíme možnému poškození podpučí, z něhož je řízen růst nové rostliny. Natě, tedy prodloužené slupky či suknice, po dokonalém usušení ulomíme ještě menší silou (odpadnou skoro samy). S dělenými cibulemi nakládáme při sušení a skladování stejně jako ze „standardní“ stroužkové výsadby. Snad ani úplným začátečníkům není třeba zdůrazňovat, že je před použitím k sázení musíme taky citlivě bez poškození rozdružit na stroužky a každý zasadit samostatně.

Vlastníme-li zdravou sadbu odrůdy s malými pacibulkami, jsou 1,5 – 2 cm kuličky a stejně velké stroužky dělených cibulí nejlepším množícím materiálem pro konzumní produkci. Je-li jim dopřána plná vegetační doba (viz poznámka ke konci odstavce), vyrostou z nich cibule jako z běžného stroužkového množení, s počtem stroužků odpovídajícím danému klonu. Můžeme vysadit i „hráškové“ kuličky a nejmenší stroužky. Pokud nebude mimořádně nepříznivá zima a nevymrznou nám, sklidíme z nich příští rok dost 3 až 4 centimetrových kuliček, neboli „řeznický“ česnek. Hodně pěkných velkých kulových cibulí získáme i jarní výsadbou menších kuliček a stroužků, zejména tehdy, když byly celou zimu skladovány při pokojové teplotě kolem 20 stupňů. (Do jisté míry takto můžeme ovlivnit i poměr kuliček a sdružených cibulí teplotou zimního skladování pacibulek. Při „teplém“ dostaneme víc kuliček a „chladném“, těsně nad nulou, nám zase vyroste víc sdružených cibulí. Pro takový vliv na růst rostliny, během nějž buď celá nebo při vegetativním množení i její část projde delším obdobím nízké teploty, se vžil termín „jarovizace“. Přestože tento proces trochu zdiskreditoval Mičurin tím, že k němu nutil i geneticky toho neschopné rostliny, má u těch vhodných racionální základ. Živě si pamatuji, že před nějakými deseti lety bylo v půlce ledna mimořádné teplo a rozmrzlá oschlá půda, tak jsem zasel mrkev a radoval se, jakého mám „fóra“. Pak ale napadl sníh a mrzlo až do konce března. Mrkve sice skutečně brzo vzešly, ale dole skoro nic nebylo, protože většina rostlin nasadila květní stvol a šla do semene.) Podzimní paličák z tohoto množícího materiálu, zejména ten vysazený zjara, je ale celkově dobré nechat v zemi plně dozrát. (Až o měsíc déle než z klasické podzimní výsadby stroužků!) Z toho důvodu je vhodné taky ošetřit listy Ortivou jako u porostu přímo z pacibulek. Předčasná sklizeň by sice kvalitě neublížila, ale kromě nižší hmotnosti pak zůstávají obalové suknice a slupky déle tuhé a přilnuté a stroužky i kulové cibule se zpočátku špatně loupou. Ovšem případný zloděj by si tím jistě hlavu nelámal, a tak hrozí-li jeho návštěva, je lepší jej předejít a mít raději menší česnek s tuhými slupkami než žádný.

Autor: Jaroslav Čech, Ivančice